Každopádně my měli v plánu jiný program: nervózně vyhlížet ven, koukat na předpověď počasí a vzájemně se hecovat jestli vyrazíme na výlet nebo ne. Nakonec jsme vyrazili - hned po snídani, protože bychom neradi, aby nám ujel autobus, který staví ve 12:10 na zastávce Town hall. Jestli je Town hall opravdu i místní radnice jsme nezjistili, faktem ale zůstává že spodní část budovy okupuje McDonald. Čekání na bus jsme tak měli vylepšené vůní hranolek a burgerů.
Právě ve chvíli, kdy jsme v dáli zahlédli náš autobus, začalo opravdu pršet. S dobrým pocitem jak jsme na déšť tentokrát vyzráli jsme nastoupili do autobusu a vyrazili směrem na Glendalough. Glendalough je poměrně populární destinace; v našem autobusu nezbyla jediná volná sedačka a i parkoviště pod jezery bylo kupodivu celkem plné. Skrz a kolem údolí vede asi devět tras. U každé trasy je délka v kilometrech, čas potřebný na její zdolání, obtížnost, převýšení a stručná charakteristika. Vybrali jsme bílou, druhou nejdelší (ehm, 9 km / 3:30), převýšení 380m a nejvyšší obtížnost - Hillwalk (dangerous cliffs, navigational experience necessary) :))
Tak jsme vyrazili. Ze začátku hodně do kopce, po schodech z železničních pražců na první kopec. Někdy v půlce stoupání jsme poprvé zmokli. Naštěstí jsme byli částečně schovaní pod stromy, tak to nebylo nic strašného.
Celá trasa je vlastně okruh okolo dvou jezer v údolí, na jižní straně po hřebeni, v půlce se sejde dolů ke staré hornické osadě (těžilo se zde olovo) a potom se jde zpátky k parkovišti. Při výstupu na hřeben jsme zmokli ještě jednou, ale to jsme srabácky zalezli do lesa, takže pohoda. Když jsme vystoupali na vrchol na hřeben, tak se před námi otevřel úchvatný výhled na jezero a údolí. Zároveň se ale na kopci není kde schovat před deštěm, takže ve chvíli kdy jsem si říkal, jak nás ten vítr pěkně usušil, tak jsme zmokli potřetí. Tentokrát ale pořádně, tak říkajíc až na kost. Foukal vítr, který nám studené a vlezlé kapičky foukal rovnou do obličeje, takže záda jsme měli sice v suchu, ale triko se mi lepilo na břicho. Když jsme začali klesat do údolí, tak pršet pomalu přestalo. Vítr foukal dál, takže jsme měli slušnou naději že během chvíle zase uschneme. Tu nám zhatila pěšinka, která dospěla svého nejzažšího bodu a obrátila se směrem k parkovišti.
Protože se šlo po rovině a po zpevněné cestě, dostali jsme se během chvíle na dohled parkovišti. Tak jsme se vydali na kousek dalšího okruhu (barva značek šedavozelenoneurčitá), kde nebylo vcelku nic k vidění... Po cestě jsme málem znova zmokli, naštěstí jsme zalezli do zříceniny domku, kde jsme největší lijavec přečkali...
No a pak se už chýlil odjezd autobusu, tak jsme v rychlosti prošli místní hřbitov a vyrazili domů...
Žádné komentáře:
Okomentovat