Poslední večer (sobota) jsme ještě se Zinou zašli na jedno na cestu do Strand lounge (bar a hotel hned vedle školy). Když jsme si objednali (jenom) piva, barman, který si nás pamatoval, se pohotově otázal "No whiskey today?". Co jsme mu na to měli odpovědět... Tak jsme si k pivu dali ještě každý panáka, Luki se Zinou Jamesona a já zůstal u Paddy, kterou jsme střídal s Powers. Večer jsme příjemně prokecali a cestou domu se málem nechali vyhecovat že se jako vykoupeme v moři. Ten den ale byla docela zima, tak jsme to nakonec nechali s tím, že se vykoupeme až v oceánu a šli spát.
Poslední ráno v Neptune house, poslední ráno v Brayi. Snažili jsme se vstát brzy, abychom mohli vyrazit na cesty v devět, tedy stejně jako do školy. Samozřejmě se nezadařilo. Já si ještě musel přeprat a přesušit ponožky a Luki, který prozíravě pral již včera tak o chvíli déle spokojeně psal. Zabalit se taky bylo překvapivě náročné. Já jsem navíc zjistil, že se mi asi srazil kufr. Živě si pamatuju, kolik v něm bylo volného místa, když jsme odlétali. A teď je nacpaný k prasknutí a to jsem ještě nenakoupil žádné prezenty. No uvidíme v úterý večer nebo ještě lépe ve středu ráno.
Když se všechno povedlo zabalit a naložit do auta, jako zázrakem vstala Anna, tak jsme se rozloučili alespoň s ní. Martina odlétala někdy brzo ráno, snad v šest a loučila se s Lukášem ještě večer a Alice zkrátka spala po včerejším, zřejmě bujarém, večírku. Tak jsme kolem půl desáté naposledy zamávali Brayi a vyrazili na jihozápad.
Náš první cíl bylo pohoří Slieve Bloom. Schované za jediným kopcem v okolí, pod jehož vrcholem začínal a končil tusristický okruh. Prošli jsme se kolem kopce, nenašli mohylu Stoney Man, posvačili s výhledem do krajiny a jeli dál.
Další na řadě byl Rock of Cashel, na jejímž vrcholu se nachází zbytky katedrály a chrámu. Pohled z dálky je skutečně dechberoucí. Pod Rock of Cashel za čtyři eura parkujeme a jdeme se podívat na kopec. Do objektu se samozřejmě vybírá vstupné, tentokrát eur šest. Po krátké debatě se rozhodujeme jít dovnitř - aslespoň jedna památkna za celý náš pobyt zde. Uvnitř dostáváme instrukce že se můžeme jít podívat sami, ale že v ???? začíná guided tour. Tak se chvíli poflakujeme uvnitř budov a kocháme se rozhledem do okolí. V půl druhé skutečně začíná tour, pán nás seznamuje s historií osídlení. Po pěti minutách se zastaví, rozhlédně po mohutném davu lidí, kteří ho obklopili a konstatuje, že on je průvodce nějaké speciální prohlídky a že veřejná prohlídka právě začíná o kousek dál se Susan... A tak prvních pět minut povídání slyšíme podruhé, ale to vůbec nevadí, protože Susan má daleko menší přízvuk a tak rozumíme trochu lépe.
Na Cashleu strávíme asi dvě hodiny, z toho skoro hodina je prohlídka. Na parkovišti posvačíme a nabíráme směr na dlaší zastávku, Mitcheltown cave, nejdelší jeskynní systém v Irsku. Jelikož máme skvělého navigátora, trefíme na první pokus, přestože když přijedem na místo, nevěříme svým očím. Stojíme před na parkovišti před vjezdem do něčí zahrady a jen drobná cedulka na verandě "Mitchelstown cave, ring here" napovídá že jsme tu správně. Zvoníme tedy u domovních dveří a starší paní nám otvírá okno na zápraží a ptá se jestli jeskyně. Dostáváme dva dospělé lístky a informaci že další prohlídka bude po půl. Vydáváme se cestou, o které jsme si mysleli že vede do zahrady. Nevede, míří na plácek kde je celá historie země se všemi prehistorickými obdobími. O kousek dál je už vstup do jeskyně. Tam nás za dvacet minut uvídá slečna se strašlivým přízvukem (například místo t na konci slov jako "what" říkají něco mezi č a š). No smysl povídání snad zvládáme a koneckonců jediná věc, která se u prohlídek jeskyní obvykle liší je historie jejich objevení. Jeskyně je skutečně nádherná a evidentně soukromá, což nás dosti přkvapilo.
Po prohlídce je lehce po páté a nám zbývá ještě nějakých 130 kilometrů, tak plnou parou vpřed do Tralee, kde máme vyhlídnutý hostel v centru za 20€. Finnegans hostel jsme našli bez potíží, díky navigaci prokličkovali centrem a tak jsme už před osmou bydleli. Pokoj má vlastní koupelnu a vypadá přijatelně. Sice jsou v něm dvě patrové postele, takže působí šíleně stísněným dojmem, ale to nám vadit nemusí, stejně se potřebujeme jenom vyspat. A hlavně, jsme tam sami. Ještě nakoupit něco k snídani, projít se centrem, dát si pizzu k večeři a brzo spát.
