Když jsme přišli do půjčovny, překvapila nás jednak fronta lidí s kufry na kolečkách a jednak velikost celé provozovny. Frontu jsme si vystáli (mimochodem nijak se nekrátila) a poprvé překvapili paní za pultem požadavkem "He will drive the car and I will pay it". Budiž, paní si vyžádala moji kartu a občanku a Lukášův řidičák. Druhé překvapení bylo když se pokoušela dešifrovat moji adresu, patrně ji zmátla násobná přítomnost slova Rokycany. Nu a třetí překvapení přišlo při snaze rozluštit číslo Lukiho řidičáku. Všechny nástrahy jsme zdárně zvládli, poručili si extra pojištění s nulovou spoluúčastí (standardně je to €1200), za což nás paní pochválila a dodala že už dvakrát se jim někdo vyboural ještě na parkovišti (bodejť by ne, dalších €10 za den navíc). Dostali jsme účet, klíčky a instrukci "bay 17" a mohli vyrazit. To že nemáme doklady mě napadlo až když jsme se vraceli z odpoledního výletu. Na účtu jsem se zhrozil sumy €260, s tím že nám natankovali za €1.95 za litr benzínu. Normální cena u benzínky je tu přitom euro padesát. A to ještě musíme auto vrátit s prázdnou nádrží, protože co bude v nádrži nám nikdo nevrátí... No vejhup jak kráva :/ Ale co už...
Na pozici 17 nás čeká pěti dveřová Micra v elegantní černé. Lukáš startuje, chvíli šteluje sedadlo a zrcátka a s bohorovným "nejsme tady na malinách" se vrhá do víru provozu. Ze začátku raději objedeme celý blok abychom nemuseli z parkoviště odbočovat doprava, ale časem nabíráme jistotu. Řídí Lukáš, protože hodně chtěl, já jsem došel k názoru že se bez toho obejdu. Bez problémů dorazíme do Braye (je to totiž furt rovně). Tady jsme si dali oběd a sraz se Zinou, která s námi chtěla na výlet.
Na výlet jsme vyrazili kousek dál za Glendalough, kde jsme byli minulý víkend. Začali jsme u nádrží přečerpávací elektrárny. Ta se nachází za kopcem vedle údolí, které jsme prošli minulý týden. Cestou na horní nádrž jsme již tradičně zmokli a cestou zpět oschli. Horní nádrž k našemu velkému zklamání není přístupná. Posledních 20 metrů, tedy to nejzajímavější, je kompletně oplocených. Přošli jsme se tedy pod vrcholkem a vyrazili zpět k autu. Cestou dolů vykouklo sluníčko a spolu s větrem dělali co mohly abychom neodjeli promočení. Na parkovišti jsem se usadil na místo pilota a dělal že jedu - za účelem vyzkoušení volantu vlevo. Lukáš nezklamal a místo aby mě vyhnal, tak nabídl klíčky.
Nejsem žádné máslo a pasažéři se také nebáli, tak jsem si vyzkoušel pár (možná že desítek) kilometrů po irském venkově, včetně míjení se s naloženým náklaďákem a odbočování vpravo na hlavní. V Blessingtonu (Žehnalov?) jsme si dali kafe a cestou zpátky zabloudili na silničku širokou akorát pro jedno auto. Naštěstí jsem vždy připraven a tak jsem mohl z kapsy vyndat navigaci a suše zavelet kupředu! Silnička se kroutila krajinou a horami, potkali jsme stádo oveček na silnici, které se líně uvolili nás nechat projet, každou chvilku jsme stavěli a fotili... Idylka, během které jsme stihli nafotit zásobu kýčovek na měsíc dopředu.
Cestou domu jsme se ještě stavili v Tescu zakoupit trochu potravin na cestu a pak už rovnou na ubykaci, navečeřet se a naposledy vyrazit do šumu...
Žádné komentáře:
Okomentovat