Včera byl krásný den...
Ehm...
Včera jsme vyrazili na výlet k vodopádu (Powerscourt waterfall, tady), který nám někdo doporučil ve škole. Protože veřejná doprava tu nijak slavná není, hlavně co se týká výletů do přírody, tak jsme autobusem (mimochodem, tady i v Dublinu jezdí dvoupatrové autobusy; z horního patra je super výhled) vyjeli kousíček za město (přesněji do Kilmacanogue) a pak jsme museli pokračovat po svých. Ani turistické stezky tu příliš nejedou, takže jsme prvních pár kilometrů šlapali pěkně po krajnici a protijedoucím autům uhybali do pangejtu. Ale to nám nemohlo zkazit dobrou náladu z přejícího počasí, navíc když jsme odbočili z hlavní, tak provoz trochu zeslábl. Každopádně jsme si užili irského venkova - uzoučká silnička, po každé straně plot, většinou porostlý břečťanem, občas s větší či menší brankou, podle toho jestli jsme šlo podél pastviny, nebo něčí zahrady. Samozřejmě za ploty bečící ovce, štěkající psi a v dálce kopečky. Zkrátka idylka.
Před vstupem do areálu, který se jmenuje Deerpark a na jehož území se nachází zmíněný vodopád, nás zastavila závora a pán, který vybíral 5€ vstupné. Trochu nás to překvapilo, ale co už. Trochu víc nás pak překvapil samotný vodopád, respektive jeho okolí. Upravený park s téměř golfovým trávníkem, na kterém stála zaparkovaná auta. Před autem gril a okolo grilu skupina lidí, kteří grilovali nebo zkrátka jinak piknikovali. K tomu vždy hromada dětí, které pobíhaly okolo. Neděle v přírodě, jak má být. Chvíli jsme se podivovali, pak jsme si řekli že to asi nemůžou vydržet v těch malinkých domcích bez zahrady, tak si to musí vynahradit...
My jsme zatím nafotili pár kýčovitých fotek na téma vodopád, strom a vodopád, já před vodopádem a já před stromem s vodopádem. Když nás focení omrzelo, vyrazili jsme na cestu. Vybaveni mapou jsme odhadli přibližnou polohu "Wicklow way", což je značená cesta přes celé Wicklow mountains - od severu k jihu přes sto kilometrů. Tak tedy jsme inženýrským postupem spočítali polohu + odhadli chybu měření a vyrazili. Kupodivu jsme se trefili hned napoprvé a bez vracení! Navíc jako bonus jsme zjistili že poblíž plánované trasy je na mapě nakreslená "cave". Lukáš, který s sebou pořád nosil čelovku (prý kdybychom se museli vracet potmě), zajásal a navrhl že bychom tedy se možná mohli jít podívat. Inu proč ne, aspoň trošku uhneme z plánované trasy, kterou jsme zoptimalizovali tak, že jsme ji vedli přesně kolmo na vrstevnice (a tedy i cestu, která se po kopci vinula pěkně v serpentýnách), rovnou do kopce.
V jeskyni byla tma, zima a kapalo tam ze stropu, tak jsme dlouho nepobyli. Když jsme se vyškrábali na vrchol, tak jsme suverénně trefili polní cestu po které se dostaneme na zmíněnou Wicklow way. Nadšení z dokonalé navigace nám nemohlo zkazit ani to, že konečně začalo pršet (tou dobou už jsme byli na cestě možná tři hodiny!) Tentokrát se navíc počasí příliš nevyznamenalo, takže po pár kapkách jsme mohli do nebe zavolat "To je jako všechno?" a počasí se potají vysmát.
Kousek cesty jsme přemýšleli jestli vyrazíme na nejvyšší kopec v okolí Djouce (700 metrů), který jsme měli skoro po cestě. Kopec vypadal strašně daleko a malinký, tak jsme se spokojili s o něco menším hned naprosti, přes který jsme opravdu šli - Maulin (502m). Při tom jsme zjistili že kopce klamou tělem a porostem a vypadají dál než skutečně jsou. Z Maulinu jsem se pokusil vytvořit panorama, s Brayem přímo uprostřed. Zrovna vykouklo sluníčko, tak jsme osušili propocená trika, chvíli se jen tak váleli a nabírali síly na sestup.
Sestup z Maulinu jsme provedli stejně jako výstup nad vodopády, tedy rovnou za nosem. Lukáš se pokusil kopec sjet po ... zadní straně kalhot. To mu sice nevyšlo, ale vzal to sportovně a s humorem. Cestou z Maulinu jsme minuli rekreační oblast se značeným turistickým okruhem, který jsme samozřejmě ignorovali a vydali se podle mapy směrem domů. Původní plán byl že chytíme jiný autobus v Enniskerry, takže žádnou část trasy nepůjdeme dvakrát. Náš záměr ale překazila železná brána s nápisy jako No entry, Keep out a Private property přímo přes lesní cestu, kterou jsme chtěli do Enniskerry dojít. Obcházet les se nám příliš nechtělo, tak jsme se potupně vydali zpátky do Kilmacanogue (ze kterého jsme vyrazili) po částečně stejné trase jako na začátku... Když jsme dorazili na start, tak právě přijel náš autobus, tak jsme jen naskočili a za pár minut byli zpátky v Brayi.
Večer, když nás přepadl nevídaný hlad, jsme vyrazili do města na jídlo. Obešli jsme přitom skoro celou Main street, jen proto abychom zjistili, že otevřeno mají akorát číňani a McDonald. Potupně jsme se tedy vrátili na pobřeží a zapadli do první otevřené restaurace. Tam servírka skoro čtvrt hodiny statečně dělala že nás nevidí, a tak jsme se, když konečně vypadala že nás vezme na milost, zvedli a šli o dům dál.
Lukáš, přesto že měl chuť na pizzu, si dal fried chicken gou... něco, z čehož se později vyklubaly malinké řízečky v pikantním těstíčku. A já si hrdinně objednal Lemon sole netuše co to vlastně je. Naštěstí se z Lemon sole vyklubala ryba (že by platýs?), ale v první chvíli jsem si opravdu myslel že to je smažený květák nebo celer. Dát si panáka whisky místo zákusku tak už byl jen naprosto logický krok, kterým jsme završili první týden v Irsku.
Žádné komentáře:
Okomentovat