Tak. Jsem tady, po snídani a za deset minut vyrážím po několika letech poprvé do školy. Počasí se dneska trochu umoudřilo a dokonce svítí sluníčko. Ale od začátku...
Cesta na letiště proběhla hladce. Tedy kromě chvíle nervozity, když se autobus zastavil před Rudnou a my měli výhled na kolonu aut, která se nehýbala. Řidič se po chvíli čekání otočil a na Zličín jsme dojeli "po starý". Na letišti jsme si chvilku počkali a když se rozsvítil nápis check-in, odevzdali jsme kufry a šli k McDonaldovi na svačinu. Kupodivu i na letišti stojí cheeseburger dvacku. Pak jsme prošli do bezcelního prostoru, kde jsme si nic nekoupili, s hlášením "gate open" jsme se šli nechat prohledat a po další víc než hodině konečně nastoupit na letadlo.
Na palubě nás uvítaly usměvavé letušky v zeleném, které vší silou podrývaly mou důvěru ve své znalosti angličtiny. Rozuměl jsem jim totiž akorát "hello". A vlastně ještě jednou, to když mi jedna z nich přišla vynadat že v letadle se fotit za žádných okolností nesmí, že si můžu fotit jenom z okna. A pak už jen trocha rámusu, žaludek zaprotestoval a - euforie z malinkatých domečků a silniček pod námi. Potom jsme vystoupali nad mraky a bylo po výhledu, což se nám počasí snažilo vynahradit lehkými turbulencemi - dost na to abych zavzpomínal na pouťové atrakce, ale málo na to abych znervózněl. S výhledem na mraky jsme doletěli až nad Irsko a že bychom mohli přistávat jsem zjistil až pohledem na hodinky (které jsem si několikrát nastavoval na irský čas; napotřetí se povedlo).
Irsko nás uvítalo tím pravým irským počasím... Ale to nemohlo zkazit naše nadšení z toho že jsme zvládli svůj první let letadlem! Po půlhodině čekání na kufr a krosnu moje nadšení bleskově zkrotil pán v uniformě, který se po mně vrhnul těsně před nápisem Exit. Měl zákeřnou otázku odkud jsem a pak ještě jednu - jestli vezu nějaké cigarety. Na oba dotazy jsem znal správnou odpověď a tak jsme konečně opustili letištní halu a vykročili do Irska.
Venku jsme utrpěli první kulturní šok... Irové opravdu jezdí VLEVO! Já to vím, věděl jsem to i před naším příjezdem, ale tohle se asi musí vidět naživo, teprve pak si to člověk opravdu uvědomí. Pravidelně mě dneska lekali řidiči, kteří si v autě četli, spali a jedli - dokonce jsme potkali spoustu aut bez řidiče!
Po opuštění letiště nás čekal první úkol: dostat se do školy. Takže najít správný autobus (Aircoach jedoucí do Greenstones), koupit si "one ticket to Bray, please" a samozřejmě ve vhodnou chvíli i vystoupit. Když jsme vystoupili, Lukáš s elegancí sobě vlastní zavolal "Irene" a oznámil že jsme přijeli a že za dvacet minut budeme u "Neptune House", kde bydlíme.
Ubytování je skvělé. Čekal jsem něco jako studentské koleje, ale ty se místnímu "students apartment" nemůžou rovnat. Vybavená kuchyně, pračka a sušička, obýváček s úžasnými válecími křesly a gaučem, internety, pokoj sice malý, ale zato s vlastní koupelnou, zkrátka spokojenost. Mimochodem, druhé dva pokoje obývají dvě holky - Anna, studentka odněkud od Milána a Martina, veterinářka z Moravy.
K večeři gulášovka z pytlíku, u které jsme se nenápadně zeptali co mají holky v plánu a pak už nic nebránilo tomu nejdůležitějšímu... Guinness! Čili jsme se šli projít po Brayi a při té příležitosti najít "typical irish pub". To se záhy povedlo (byť hlavně Anna vypadala že by to už už otočila domů) a na stole tak mohla přistát první sklenice tmavého a dosti hutného piva. Pochopitelně nezůstali u jednoho, jsme češi, že, takže jsme vyzkoušeli i Beamish ("stout" stejně jako Guinness).
Tou dobou už barman dávno věděl že jsme cizinci a že jsme na jazykovém pobytu a tak při objednávkách následovaly lekce angličtiny, konkrétně výslovnost. Já si natrénoval jak se správně říká "a pint of beer" a další u stolu trénovali jak se správně čte název piva Smithwick's. Smithwick není vůbec špatný a tak jsme si dali na dobrou noc ještě jeden navíc. Najít apartmán je jednoduché i v noci a po čtyřech pintách piva, koneckonců stačí dojít k moři a zahnout doprava. Takže jsme šli spát před půlnocí.
Ráno jsme vstali, já jsem posnídal buchty, které mi maminka nabalila do ranečku... Tedy vlastně štrůdl, který jsem dostal do kufru a poprvé po deseti letech hurá do školy!
Žádné komentáře:
Okomentovat