(Cesta tam) ... a zase zpátky

Bohužel psáno se skoro půlročním odstupem, nejsou lidi, vždyť to sami znáte.
Poslední den nás čekala už jen cesta zpátky do Dublinu a nocleh v Bed and Breakfast. Další den ráno pak cesta na letiště a zpět do šedé reality...

Protože ale máme na cestu přes Irsko celý den (je to slabých 300 km a 3 hodinky času), tak si cestou samozřejmě plánujeme pár zastávek...

Ráno vyjiždíme již tradičně v 8:30, aby snad po nás někdo nechtěl parkovné. Jako první cíl si určíme Cliffs of Moher, což je snad nejznámější přírodní zajímavost v Irsku. Cestujeme přes Limerick, abychom se trochu projeli (Lukiho to totiž baví a navíc už ani nepotřebuje upozorňovat že jezdíme vlevo) a zároveň se vyhnuli tomu že budeme muset čekat na trajekt (mimo sezonu jezdí jednou za několik hodin) a tomu že nemáme objednáno místo (no dobře, no, nechce se nám platit).

V průvodci vypadají Cliffs of Moher monumentálně (viz libovolná fotka) tak se opravdu těšíme. Nenápadná připomínka že se blížíme (50 km do cíle) je, že v okolních vesničkách pomalu houstne doprava. Navíc se před námi otevírá pohled  na pobřeží a tak se kocháme a jedeme pomalu - jednu chvíli nás dokonce předjíždí auto plné důchodců. Auto potkáváme po pár kilometrech, když si chceme vyfotit záliv, odstavené u silnice, s jeho pasažéry nadšeně zvěčňujícími okolní krajinu. Ale když přijedeme na místo, nestačíme se divit. Parkoviště zařízené na stovky a stovky aut a autobusů, dvě souvislé šňůry lidí tam a zpátky a kdesi v dálce areál se zázemím (a pokladnami a prodejnami suvenýrů a tak). Platíme parkovné i vstupné a na skoroprázdném parkovišti (co na tom, že míjíme desítky autobusů a možná stovky aut - stále zbývá spousta místa) necháváme náš povoz. Řadíme se do davu mířích k pokladnám, platíme a procházíme do areálu.

Zákaz vstupu na útes (cedule, zábrany, ...) vyšlapané cestičky kolem zákazů a cca polovina lidí, kteří si ze zákazu nic nedělají.

Van Buren, hospoda s jídlem, tullamore, kettles hotel, cesta na letiště, vrácení auta, cesta zpět, nákupy dárečků na poslední chvíli




Finnegan's Hostel, Denny Street, Tralee, Ireland
Cliffs of Moher
Tullamore, Ireland
Kettles Country House, Dublin, Ireland

Den šestnáctý, večer

Celé pondělí jsme strávili na horách, šplhali po kopcích okolo dvou jezer. Na jezera jsme sice pořád viděli, ale od nich až nahoru je to možná nějakých 500 metrů převýšení. Vydrápali jsme se soutěskou, kterou jsem nevěřil je je průchozí (rovnou nahoru v korytu příležitosného potůčku). Však se tomu taky říká Devil's ledder - velmi trefné. Za celý den jsme vylezli asi na 5 po sobě jdoucích kopců a jednou se vraceli, když jsme došli k názoru že tude ne, že bychom nevěděli kudy zpět. Zvlášť, když jsme byli bez mapy; náš původní plán že půjdeme po cedulích a značené cestě navíc vzal brzy za své, žádná mapa u parkoviště a jedinné značky, které jsme potkali vedli někam kdoví kam. Cestou zpět jsme kompletně promáčeli boty, protože jsme šli po podmáčené louce.

Cestou zpátky jsme ještě stavili v Killarney national park, protože mezi 8:30 a 18:30 je před hostelem placené parkoviště. National park je skutečně park, upravený, s témeř golfovým trávníčkem a jezerem s ostrůvky uvnitř. Prošli jsme se parkem a jelikož jsme měli času pořád dost, vyrazili kousek kolem jezera na Lady's view (vyhlídka na část jezera). Cestou zpět jsme vymysleli že se pojedem podívat na oceán a že máme poslední a jedinečnou šanci spatřit západ slunce nad zmíněným oceánem. Takže rychle odložit věci na pokoji a vyrazit někam na jídlo. Vybrali jsme stejnou pizzerii jako včera, slibovali že v ponděli je pizza za polovic. Skutečně byla, tak jsme tam nechali trochu míň než včera. U večeře Lukáš přes přítele na telefonu zjistil v kolik ta šou začne. Dostali jsme dvě odporující si informace, takže jsme se zařídili podle té dřívější.

Na západ slunce jsme vyrazili na pláž SEM, protože Lukáš se chtěl přeci jenom vykoupat (v oceánu!!) Slunce bylo poměrně vysoko, tak jsme půl hodiny počkali a slunce bylo pořád vysoko. Zatím ale z pláže vymizeli lidé, tka se Luki mohl převléct do plavek a opravdu do toho ledového moře (ehm, oceánu) vlézt. Dokonce chvíli i plaval, i když si málem odřel kolena. Když se dostatečně nabažil, tak jsme se ještě chvíli courali po pláži, fotili přicházející západ slunce. To nás ale převezlo, protože napřed se schovalo za mraky a potom si to namířilo místo do moře za nějaký výběžek pevniny. Takže ze západu nebylo nakonec nic. Jo a ještě jsme navíc zmokli :) Domů jsme se dostali kolem půl jedenácté, takže bleskově vyčistit zuby, umýt se a spát...

Den patnáctý, večer

Poslední večer (sobota) jsme ještě se Zinou zašli na jedno na cestu do Strand lounge (bar a hotel hned vedle školy). Když jsme si objednali (jenom) piva, barman, který si nás pamatoval, se pohotově otázal "No whiskey today?". Co jsme mu na to měli odpovědět... Tak jsme si k pivu dali ještě každý panáka, Luki se Zinou Jamesona a já zůstal u Paddy, kterou jsme střídal s Powers. Večer jsme příjemně prokecali a cestou domu se málem nechali vyhecovat že se jako vykoupeme v moři. Ten den ale byla docela zima, tak jsme to nakonec nechali s tím, že se vykoupeme až v oceánu a šli spát.

Poslední ráno v Neptune house, poslední ráno v Brayi. Snažili jsme se vstát brzy, abychom mohli vyrazit na cesty v devět, tedy stejně jako do školy. Samozřejmě se nezadařilo. Já si ještě musel přeprat a přesušit ponožky a Luki, který prozíravě pral již včera tak o chvíli déle spokojeně psal. Zabalit se taky bylo překvapivě náročné. Já jsem navíc zjistil, že se mi asi srazil kufr. Živě si pamatuju, kolik v něm bylo volného místa, když jsme odlétali. A teď je nacpaný k prasknutí a to jsem ještě nenakoupil žádné prezenty. No uvidíme v úterý večer nebo ještě lépe ve středu ráno.

Když se všechno povedlo zabalit a naložit do auta, jako zázrakem vstala Anna, tak jsme se rozloučili alespoň s ní. Martina odlétala někdy brzo ráno, snad v šest a loučila se s Lukášem ještě večer a Alice zkrátka spala po včerejším, zřejmě bujarém, večírku. Tak jsme kolem půl desáté naposledy zamávali Brayi a vyrazili na jihozápad.

Náš první cíl bylo pohoří Slieve Bloom. Schované za jediným kopcem v okolí, pod jehož vrcholem začínal a končil tusristický okruh. Prošli jsme se kolem kopce, nenašli mohylu Stoney Man, posvačili s výhledem do krajiny a jeli dál.

Další na řadě byl Rock of Cashel, na jejímž vrcholu se nachází zbytky katedrály a chrámu. Pohled z dálky je skutečně dechberoucí. Pod Rock of Cashel za čtyři eura parkujeme a jdeme se podívat na kopec. Do objektu se samozřejmě vybírá vstupné, tentokrát eur šest. Po krátké debatě se rozhodujeme jít dovnitř - aslespoň jedna památkna za celý náš pobyt zde. Uvnitř dostáváme instrukce že se můžeme jít podívat sami, ale že v ???? začíná guided tour. Tak se chvíli poflakujeme uvnitř budov a kocháme se rozhledem do okolí. V půl druhé skutečně začíná tour, pán nás seznamuje s historií osídlení. Po pěti minutách se zastaví, rozhlédně po mohutném davu lidí, kteří ho obklopili a konstatuje, že on je průvodce nějaké speciální prohlídky a že veřejná prohlídka právě začíná o kousek dál se Susan... A tak prvních pět minut povídání slyšíme podruhé, ale to vůbec nevadí, protože Susan má daleko menší přízvuk a tak rozumíme trochu lépe.

Na Cashleu strávíme asi dvě hodiny, z toho skoro hodina je prohlídka. Na parkovišti posvačíme a nabíráme směr na dlaší zastávku, Mitcheltown cave, nejdelší jeskynní systém v Irsku. Jelikož máme skvělého navigátora, trefíme na první pokus, přestože když přijedem na místo, nevěříme svým očím. Stojíme před na parkovišti před vjezdem do něčí zahrady a jen drobná cedulka na verandě "Mitchelstown cave, ring here" napovídá že jsme tu správně. Zvoníme tedy u domovních dveří a starší paní nám otvírá okno na zápraží a ptá se jestli jeskyně. Dostáváme dva dospělé lístky a informaci že další prohlídka bude po půl. Vydáváme se cestou, o které jsme si mysleli že vede do zahrady. Nevede, míří na plácek kde je celá historie země se všemi prehistorickými obdobími. O kousek dál je už vstup do jeskyně. Tam nás za dvacet minut uvídá slečna se strašlivým přízvukem (například místo t na konci slov jako "what" říkají něco mezi č a š). No smysl povídání snad zvládáme a koneckonců jediná věc, která se u prohlídek jeskyní obvykle liší je historie jejich objevení. Jeskyně je skutečně nádherná a evidentně soukromá, což nás dosti přkvapilo.

Po prohlídce je lehce po páté a nám zbývá ještě nějakých 130 kilometrů, tak plnou parou vpřed do Tralee, kde máme vyhlídnutý hostel v centru za 20€. Finnegans hostel jsme našli bez potíží, díky navigaci prokličkovali centrem a tak jsme už před osmou bydleli. Pokoj má vlastní koupelnu a vypadá přijatelně. Sice jsou v něm dvě patrové postele, takže působí šíleně stísněným dojmem, ale to nám vadit nemusí, stejně se potřebujeme jenom vyspat. A hlavně, jsme tam sami. Ještě nakoupit něco k snídani, projít se centrem, dát si pizzu k večeři a brzo spát.

Den čtrnáctý, večer

Dneska jsme vyrazili do velkoměsta pro vozidlo. Napřed ale proběhly zmatky s dostatkem peněz na účtu pro potřebu zálohy (€1200). Ty jsme zdárně vyřešili a vybaveni mapou vyrazili do Dublinu. V Dublinu jsem si vzpomněl že zdroje sice jsou, ale zároveň jsou limity proklatě nízko, tak jsme nejdříve museli vyhledat připojení k internetu. To se v půli cesty povedlo a Ind v turbanu nám dokonce dovolil připojit vlastní PC (přeci jen přistupovat k bankovnictví z cizího počítače...)

Když jsme přišli do půjčovny, překvapila nás jednak fronta lidí s kufry na kolečkách a jednak velikost celé provozovny. Frontu jsme si vystáli (mimochodem nijak se nekrátila) a poprvé překvapili paní za pultem požadavkem "He will drive the car and I will pay it". Budiž, paní si vyžádala moji kartu a občanku a Lukášův řidičák. Druhé překvapení bylo když se pokoušela dešifrovat moji adresu, patrně ji zmátla násobná přítomnost slova Rokycany. Nu a třetí překvapení přišlo při snaze rozluštit číslo Lukiho řidičáku. Všechny nástrahy jsme zdárně zvládli, poručili si extra pojištění s nulovou spoluúčastí (standardně je to €1200), za což nás paní pochválila a dodala že už dvakrát se jim někdo vyboural ještě na parkovišti (bodejť by ne, dalších €10 za den navíc). Dostali jsme účet, klíčky a instrukci "bay 17" a mohli vyrazit. To že nemáme doklady mě napadlo až když jsme se vraceli z odpoledního výletu. Na účtu jsem se zhrozil sumy €260, s tím že nám natankovali za €1.95 za litr benzínu. Normální cena u benzínky je tu přitom euro padesát. A to ještě musíme auto vrátit s prázdnou nádrží, protože co bude v nádrži nám nikdo nevrátí... No vejhup jak kráva :/ Ale co už...

Na pozici 17 nás čeká pěti dveřová Micra v elegantní černé. Lukáš startuje, chvíli šteluje sedadlo a zrcátka a s bohorovným "nejsme tady na malinách" se vrhá do víru provozu. Ze začátku raději objedeme celý blok abychom nemuseli z parkoviště odbočovat doprava, ale časem nabíráme jistotu. Řídí Lukáš, protože hodně chtěl, já jsem došel k názoru že se bez toho obejdu. Bez problémů dorazíme do Braye (je to totiž furt rovně). Tady jsme si dali oběd a sraz se Zinou, která s námi chtěla na výlet.

Na výlet jsme vyrazili kousek dál za Glendalough, kde jsme byli minulý víkend. Začali jsme u nádrží přečerpávací elektrárny. Ta se nachází za kopcem vedle údolí, které jsme prošli minulý týden. Cestou na horní nádrž jsme již tradičně zmokli a cestou zpět oschli. Horní nádrž k našemu velkému zklamání není přístupná. Posledních 20 metrů, tedy to nejzajímavější, je kompletně oplocených. Přošli jsme se tedy pod vrcholkem a vyrazili zpět k autu. Cestou dolů vykouklo sluníčko a spolu s větrem dělali co mohly abychom neodjeli promočení. Na parkovišti jsem se usadil na místo pilota a dělal že jedu - za účelem vyzkoušení volantu vlevo. Lukáš nezklamal a místo aby mě vyhnal, tak nabídl klíčky.

Nejsem žádné máslo a pasažéři se také nebáli, tak jsem si vyzkoušel pár (možná že desítek) kilometrů po irském venkově, včetně míjení se s naloženým náklaďákem a odbočování vpravo na hlavní. V Blessingtonu (Žehnalov?) jsme si dali kafe a cestou zpátky zabloudili na silničku širokou akorát pro jedno auto. Naštěstí jsem vždy připraven a tak jsem mohl z kapsy vyndat navigaci a suše zavelet kupředu! Silnička se kroutila krajinou a horami, potkali jsme stádo oveček na silnici, které se líně uvolili nás nechat projet, každou chvilku jsme stavěli a fotili... Idylka, během které jsme stihli nafotit zásobu kýčovek na měsíc dopředu.

Cestou domu jsme se ještě stavili v Tescu zakoupit trochu potravin na cestu a pak už rovnou na ubykaci, navečeřet se a naposledy vyrazit do šumu...

Den třináctý, večer

Dneska jsme psali test, na který jsem se podle nejlepších tradic nijak zvlášť nepřipravoval. Dopadl dobře a neměl vůbec na nic vliv. V to jsme ostatně doufali, tak jsme byli mimořádně poctiví, já ani nekoukal Lukášovi pod ruku. Ale co mě překvapilo, tak děsně nenápadně spolupracovaly španělka s italkou (a navíc koukaly pod ruku němce). Tak trochu jsem myslel že to je česká specialita - a není. :)

Jinak byl poslední den ve škole, dostali jsme certifikát, na kterém je napsáno že jsem excelent student. Lukáš je pro změnu hard-working. Po škole jsme se rozloučili, zahltili paní (zodpovědnou za studium) papíry, které jsme dostali u nás, dostali každý po několika razítkách a podpisech a ... Konec! Aleksandra nám ještě vrátila 50 eur kauci na ubytování a už nás tu nic nedrží. Pravda, Lukáš si ještě pral ponožky a mně to asi taky čeká. Ale jinak zítra sjedem do Dublinu pro auto a v neděli ráno snad tradá na jihozápad.

Když jsme si začal vařit večeři, tak tu Alicia začala telefonovat / skypovat se svými rodiči, bratrem a kdo ví s kým ještě. Jak jsem tak míchal těstoviny, tak jsem si vzpomněl na Big Bang Theory (Hello Mr. and Mrs. Kutrapali!) a skutečně za chvilku jsem uslyšel Lukáše "Hello! I'm Lukas." a posléze i viděl jak se naklání před kameru a mává.

Den jedenáctý, podvečer

Nějak to flákám, není čas a když už přeci je, tak mám spoustu důležitějších věcí.

Co je nového... V pondělí jsme konečně poznali "našeho" učitele na první dvouhodinovku, Marka, který měl problémy se zády. K velké radosti hlavně dámské části (tedy většiny), která měla Billa (záskok, I'm not a teacher!) plné zuby. Mark je vcelku sympaťák, podle prvního slova poznal odkud jsme a dokonce na první pokus rozeznal Lukáše a mě (kdo je kdo). Lukášovi říká Lukáš a píše na ho tabuli i s háčkem a mě oslovuje "Honza". Takže zjevně ví co a jak - (I know Praha, Plzeň, Karlovy Vary)... Ale podobný přehled má snad o všech studentech a  zemích - Belgie, Itálie... Máme pár nových spolužaček - Itálie, Španělsko, Korea a ČR. Na příklad se španělkou Mark probírá která stejná slovíčka má angličtina a španělština... Snad jen o Koreji nic neví :)

Večer jsme byli tak unaveni víkendem a nedělním večerem (a proč to neříct, Lukáškovi nebylo celý den dobře a mě trošku třeštila hlava), tak jsme šli brzy spát.

V úterý dopoledne mi přišla skvělá zpráva, že jsme zase o kousek chytřejší, tak jsme to museli zapít. Pán v baru vedle školy ani nevypadal překvapeně když jsme ho v 11:15 požádali o dvě whisky. Dokonce si nás pamatoval z neděle. Odpoledne bylo počasí všelijaké, střídavě krásně a vydatně deštivo, tak jsme se courali po Brayi. Lukáš nakoupil dárečky, já v podstatě taky a protože počasí se nechtělo změnit, rozhodli jsme se vzít mapy a naplánovat naši krátkou cestu po Irsku po skončení kurzu. Nu a kde vzít tu správnou inspiraci když venku leje jako z konve? Správně, v hospodě!

Cesta naplánována a whisky ochutnána. Kupodivu nám ve středu nebylo nijak, tak jsme mohli vyrazit do Dublinu do Guinness storehouse, který jsme minulý týden nezvládli. Tam jsme kromě pinty zdarma obdrželi notnou dávku komerce a davů. Proto jsme se vydali hledat Kilmainham Gaol, což je bývalá věznice a velice oblíbený cíl turistů. Věznici jsme sice našli, ale měli zavřeno. Stejně tak Jamson, tak jsme si prošli další kousek Dublinu a jeli zpátky do Braye.

Večer jsme se pokusili zabookovat půjčení auta. Napřed že ho zaplatíme rovnou přes Internet. To se naneštěstí zadrhlo na tom, že země vlastníka karty nešla změnit (bylo tam Ireland). Pak že to tedy zaplatíme na místě. V tom případě nás ale nahlodalo varování, že pro půjčení auta se vyžaduje credit card. Credit card nemaje jsme začali pátrat jestli nám stačí naše "obyčejná" platební karta nebo ne. Informace na různých fórech a tak si vzájemně protiřečily, takže naše zmatení lineárně narůstalo. Nakonec (po překročení kritické hranice; ono už taky byla zase půlnoc) jsme se rozhodli že to zabookujeme, zaklikneme že chceme Pay later a uvidíme, buď nám to na pobočce dají nebo ne. S tím že rozdíly mezi kartami (credit / kreditní / debit / platební) jsou na dva inženýry příliš složité a tak je řešit nebudeme. Lukáš říkal že po něm nikdy nikdo kreditní kartu nechtěl a že žádný problém nikdá neměl. Navíc já mám jednu embosovanou a jednu neembosovanou, tak je to 1/4 že utřeme nos. Zkrátka budeme dělat vidláky co nic neví a děsně se diví :)

Nu a dneska byl na programu pěší výlet do Greystones, což je městečko hned vedle, tak říkajíc za humny. Na výlet mělo jít asi 15 studentů, ale ti se zhrozili, když zjistili, že to je celých 8 kilometrů! Taková dálka! A tak nás šlo jen pět. Cestou zpátky (tentokrát vláčkem - DARTem) koupit pár pohledů a když se zadaří, tak je i pošleme dřív, než odjedeme...

Na zítra máme slíbený nějaký test, tak ještě abych se tu učil :)

Víc fotek? U kolegy!

A abych nezapomněl, všechny fotky najdete u kolegy!

http://foreveryoung.zcu.cz/akceview.php?scpar=6.akceid3.7805.cislo1.04.foto1.1

Co tu teda maj lepší?

Stručně se pokusím odpovědět na dotaz, který jsem dostal... Co tu teda maj lepšího než u nás? Nebo aspoň jinak.

• Nemůžu začít ničím jiným než že... V McDonaldu nemají Royal, ale Quarter pounder ;)
  
• Lepší je tu určitě jídlo (lepší ve smyslu kvalitnější). Příklad za všechny Tesco šunka (jedno jaká). To co je tady (v Irsku) nejlevnější vakuově balená šunka (Tesco šunka :) je výrazně lepší než průměrná šunka u nás. Dtto sýry, pomazánky a lahůdky vůbec... Byť je otázka jestli je zdravější všechno smažit a podávat s hranolkama nebo naše svíčková s pěti.
• Kohoutky v koupelně... Ty teda lepší rozhodně nejsou, upřímně nechápu jak si Irové mejou ruce. Jestli napřed v teplý a potom ve studený, nebo naopak. Přitom v kuchyni je normální páková baterie.

• Hromadná doprava. Ve městě v pohodě, ale dostat se někam za město, mimo dálnici je poměrně obtížné (jak jsme si ověřili o víkendu).
  
•  Turistika se tu asi pěstuje jinak než u nás. Značené trasy volně v terénu tu nejsou, protože všechno je soukromé a tedy obehnané, když ne zdí tak aspoň plotem. Takže si v mapě sice najdete príma trasu, ale potom zjistíte že na půlku cest a cestiček se zkrátka nedostanete, protože vedou po něčím pozemku a jsou za plotem/branou.
• A konečně, lidi mi tu přijdou obecně méně otrávení a zpruzení. A nejen ve škole, kde jsou za to teoreticky placení. Třeba cestou na vodopád nás skoro všichni zdravili (a nebyli to jen protijdoucí turisté).

Den devátý, odpoledne

Včera neděle byla...
Včera byl krásný den...

Ehm...

Včera jsme vyrazili na výlet k vodopádu (Powerscourt waterfall, tady), který nám někdo doporučil ve škole. Protože veřejná doprava tu nijak slavná není, hlavně co se týká výletů do přírody, tak jsme autobusem (mimochodem, tady i v Dublinu jezdí dvoupatrové autobusy; z horního patra je super výhled) vyjeli kousíček za město (přesněji do Kilmacanogue) a pak jsme museli pokračovat po svých. Ani turistické stezky tu příliš nejedou, takže jsme prvních pár kilometrů šlapali pěkně po krajnici a protijedoucím autům uhybali do pangejtu. Ale to nám nemohlo zkazit dobrou náladu z přejícího počasí, navíc když jsme odbočili z hlavní, tak provoz trochu zeslábl. Každopádně jsme si užili irského venkova - uzoučká silnička, po každé straně plot, většinou porostlý břečťanem, občas s větší či menší brankou, podle toho jestli jsme šlo podél pastviny, nebo něčí zahrady. Samozřejmě za ploty bečící ovce, štěkající psi a v dálce kopečky. Zkrátka idylka.

Před vstupem do areálu, který se jmenuje Deerpark a na jehož území se nachází zmíněný vodopád, nás zastavila závora a pán, který vybíral 5€ vstupné. Trochu nás to překvapilo, ale co už. Trochu víc nás pak překvapil samotný vodopád, respektive jeho okolí. Upravený park s téměř golfovým trávníkem, na kterém stála zaparkovaná auta. Před autem gril a okolo grilu skupina lidí, kteří grilovali nebo zkrátka jinak piknikovali. K tomu vždy hromada dětí, které pobíhaly okolo. Neděle v přírodě, jak má být. Chvíli jsme se podivovali, pak jsme si řekli že to asi nemůžou vydržet v těch malinkých domcích bez zahrady, tak si to musí vynahradit...

My jsme zatím nafotili pár kýčovitých fotek na téma vodopád, strom a vodopád, já před vodopádem a já před stromem s vodopádem. Když nás focení omrzelo, vyrazili jsme na cestu. Vybaveni mapou jsme odhadli přibližnou polohu "Wicklow way", což je značená cesta přes celé Wicklow mountains - od severu k jihu přes sto kilometrů. Tak tedy jsme inženýrským postupem spočítali polohu + odhadli chybu měření a vyrazili. Kupodivu jsme se trefili hned napoprvé a bez vracení! Navíc jako bonus jsme zjistili že poblíž plánované trasy je na mapě nakreslená "cave". Lukáš, který s sebou pořád nosil čelovku (prý kdybychom se museli vracet potmě), zajásal a navrhl že bychom tedy se možná mohli jít podívat. Inu proč ne, aspoň trošku uhneme z plánované trasy, kterou jsme zoptimalizovali tak, že jsme ji vedli přesně kolmo na vrstevnice (a tedy i cestu, která se po kopci vinula pěkně v serpentýnách), rovnou do kopce.

V jeskyni byla tma, zima a kapalo tam ze stropu, tak jsme dlouho nepobyli. Když jsme se vyškrábali na vrchol, tak jsme suverénně trefili polní cestu po které se dostaneme na zmíněnou Wicklow way. Nadšení z dokonalé navigace nám nemohlo zkazit ani to, že konečně začalo pršet (tou dobou už jsme byli na cestě možná tři hodiny!) Tentokrát se navíc počasí příliš nevyznamenalo, takže po pár kapkách jsme mohli do nebe zavolat "To je jako všechno?" a počasí se potají vysmát.

Kousek cesty jsme přemýšleli jestli vyrazíme na nejvyšší kopec v okolí Djouce (700 metrů), který jsme měli skoro po cestě. Kopec vypadal strašně daleko a malinký, tak jsme se spokojili s o něco menším hned naprosti, přes který jsme opravdu šli - Maulin (502m). Při tom jsme zjistili že kopce klamou tělem a porostem a vypadají dál než skutečně jsou. Z Maulinu jsem se pokusil vytvořit panorama, s Brayem přímo uprostřed. Zrovna vykouklo sluníčko, tak jsme osušili propocená trika, chvíli se jen tak váleli a nabírali síly na sestup.

Sestup z Maulinu jsme provedli stejně jako výstup nad vodopády, tedy rovnou za nosem. Lukáš se pokusil kopec sjet po ... zadní straně kalhot. To mu sice nevyšlo, ale vzal to sportovně a s humorem. Cestou z Maulinu jsme minuli rekreační oblast se značeným turistickým okruhem, který jsme samozřejmě ignorovali a vydali se podle mapy směrem domů. Původní plán byl že chytíme jiný autobus v Enniskerry, takže žádnou část trasy nepůjdeme dvakrát. Náš záměr ale překazila železná brána s nápisy jako No entry, Keep out a Private property přímo přes lesní cestu, kterou jsme chtěli do Enniskerry dojít. Obcházet les se nám příliš nechtělo, tak jsme se potupně vydali zpátky do Kilmacanogue (ze kterého jsme vyrazili) po částečně stejné trase jako na začátku... Když jsme dorazili na start, tak právě přijel náš autobus, tak jsme jen naskočili a za pár minut byli zpátky v Brayi.

Večer, když nás přepadl nevídaný hlad, jsme vyrazili do města na jídlo. Obešli jsme přitom skoro celou Main street, jen proto abychom zjistili, že otevřeno mají akorát číňani a McDonald. Potupně jsme se tedy vrátili na pobřeží a zapadli do první otevřené restaurace. Tam servírka skoro čtvrt hodiny statečně dělala že nás nevidí, a tak jsme se, když konečně vypadala že nás vezme na milost, zvedli a šli o dům dál.

Lukáš, přesto že měl chuť na pizzu, si dal fried chicken gou... něco, z čehož se později vyklubaly malinké řízečky v pikantním těstíčku. A já si hrdinně objednal Lemon sole netuše co to vlastně je. Naštěstí se z Lemon sole vyklubala ryba (že by platýs?), ale v první chvíli jsem si opravdu myslel že to je smažený květák nebo celer. Dát si panáka whisky místo zákusku tak už byl jen naprosto logický krok, kterým jsme završili první týden v Irsku.

Den sedmý, večer

Dnes je sobota, takže volno - aspoň doufáme - včera nám všichni přáli hezký víkend a "see you on Monday". I když... Ráno kolem deváté (tedy když jsme vstávali) se kolem školy stejně srocovali studenti. Nu co, možná mají nějakou speciální sobotní výuku :)

Každopádně my měli v plánu jiný program: nervózně vyhlížet ven, koukat na předpověď počasí a vzájemně se hecovat jestli vyrazíme na výlet nebo ne. Nakonec jsme vyrazili - hned po snídani, protože bychom neradi, aby nám ujel autobus, který staví ve 12:10 na zastávce Town hall. Jestli je Town hall opravdu i místní radnice jsme nezjistili, faktem ale zůstává že spodní část budovy okupuje McDonald. Čekání na bus jsme tak měli vylepšené vůní hranolek a burgerů.

Právě ve chvíli, kdy jsme v dáli zahlédli náš autobus, začalo opravdu pršet. S dobrým pocitem jak jsme na déšť tentokrát vyzráli jsme nastoupili do autobusu a vyrazili směrem na Glendalough. Glendalough je poměrně populární destinace; v našem autobusu nezbyla jediná volná sedačka a i parkoviště pod jezery bylo kupodivu celkem plné. Skrz a kolem údolí vede asi devět tras. U každé trasy je délka v kilometrech, čas potřebný na její zdolání, obtížnost, převýšení a stručná charakteristika. Vybrali jsme bílou, druhou nejdelší (ehm, 9 km / 3:30), převýšení 380m a nejvyšší obtížnost - Hillwalk (dangerous cliffs, navigational experience necessary) :))

Tak jsme vyrazili. Ze začátku hodně do kopce, po schodech z železničních pražců na první kopec. Někdy v půlce stoupání jsme poprvé zmokli. Naštěstí jsme byli částečně schovaní pod stromy, tak to nebylo nic strašného.

Celá trasa je vlastně okruh okolo dvou jezer v údolí, na jižní straně po hřebeni, v půlce se sejde dolů ke staré hornické osadě (těžilo se zde olovo) a potom se jde zpátky k parkovišti. Při výstupu na hřeben jsme zmokli ještě jednou, ale to jsme srabácky zalezli do lesa, takže pohoda. Když jsme vystoupali  na vrchol na hřeben, tak se před námi otevřel úchvatný výhled na jezero a údolí. Zároveň se ale na kopci není kde schovat před deštěm, takže ve chvíli kdy jsem si říkal, jak nás ten vítr pěkně usušil, tak jsme zmokli potřetí. Tentokrát ale pořádně, tak říkajíc až na kost. Foukal vítr, který nám studené a vlezlé kapičky foukal rovnou do obličeje, takže záda jsme měli sice v suchu, ale triko se mi lepilo na břicho. Když jsme začali klesat do údolí, tak pršet pomalu přestalo. Vítr foukal dál, takže jsme měli slušnou naději že během chvíle zase uschneme. Tu nám zhatila pěšinka, která dospěla svého nejzažšího bodu a obrátila se směrem k parkovišti.

Protože se šlo po rovině a po zpevněné cestě, dostali jsme se během chvíle na dohled parkovišti. Tak jsme se vydali na kousek dalšího okruhu (barva značek šedavozelenoneurčitá), kde nebylo vcelku nic k vidění... Po cestě jsme málem znova zmokli, naštěstí jsme zalezli do zříceniny domku, kde jsme největší lijavec přečkali...

No a pak se už chýlil odjezd autobusu, tak jsme v rychlosti prošli místní hřbitov a vyrazili domů...

Den šestý, odpoledne

Náš učitel, který se jmenuje Mark a kterého máme mít na dopolední hodiny, je stále nemocný (prý záda), takže jsme ho dosud neviděli. Chlapík, který nás učí místo něho, se jmenuje Bill a krom toho, že mluví strašně rychle (no, možná že ještě stále pomaleji než normální Irové), tak u každé druhé fráze a věty říká že to je sice správně, ale je to "very boring". Doteď se pořád ptal jestli mu rozumíme a jestli nemluví moc rychle a tak, ale dneska se ale asi špatně vyspal, protože napřed se jedné z holek asi třikrát zeptal jestli nechce přestoupit do nižší úrovně a potom pro změnu vyprudil další s tím že mluví moc rychle a že jí nerozumí. Akorát my s Lukim jsme si trošku šplhli, protože když jsme četli nějaký rozhovor, tak jsme se u toho tlemili, pročež jsme byli ohodnoceni že great, protože to nebylo boring.

Do naší druhé hodiny pro změnu přišla hromada budoucích učitelek angličtiny, vyptat se nás jaké to je být studentem, jak se máme v hodinách a jestli jsme radši když nás vyučující opravuje hned nebo až po dokončení myšlenky či cvičení. Bylo jich asi dvacet nebo kolik, takže ke každému studentovi se vrhly dvě až tři budoucí učitelky. Tak jsme si popovídali a já měl radost z toho jak si navzájem pěkně rozumíme.

Na odpoledne jsme měli naplánovaný výlet do Dublinského Guinness storehouse (http://www.guinness-storehouse.com). Úplně původně to měl být výlet organizovaný školou, takže s nějakým doprovodem a komentářem a tak. Přihlásili jsme se ale jenom čtyři - my dva a obě naše spolubydlící - takže se výlet zrušil. Pročež jsme dostali letáček s mapičkou a vyrazili sami.

Naneštěstí počasí bylo dneska velmi... Jak to jen říct... Irské. Snad to ani nebyl déšť, jen takové mrholení, ale zatraceně intenzivní. Takže ještě než jsme došli na zastávku DARTu, tak jsem měl kalhoty skrznaskrz mokré. Bunda sice vydržela (aby taky ne), ale voda, která z ní volně stékala, pokračovala po kalhotách. Čili jsme v podchodu operativně rozhodli že nikam nejedeme, že si vyrazíme někam na kafe, nakoupit a domu uschnout. Cestou jsme se zastavili v knížkách, kde jsem strávil velmi nerozhodných dvacet minut. Dilema výběru čtiva jsem vyřešil způsobem sobě vlastním, nekoupil jsem si nic. Takže mě návštěva bookstoru čeká ještě jednou (minimálně).

A to je zatím vlastně všechno; mé kalhoty totiž stále schnou...

Šokující odhalení: jak vypadají Irské hrady zevnitř?

Byli jsme se předevčírem projít na nejbližší kopec. Ten na jižním konci pláže, s křížkem na vrcholu - Bray Head se jmenuje.

Pohled z promenády u pláže: 

Kde že jsme to byli před chvilkou?

Na kopci jsme kromě kříže objevili další kopec, ještě vyšší :)

Ale hlavně jsme zjistili jak má vypadat pravý irský hrad zevnitř (kliknutím zvětšit):

Den třetí, odpoledne

Ještě než se dám do popisu nejnovějších událostí, je potřeba navnadit fotodokumentací. Takže tady je:

Chodníček podél pláže, pohled na sever k Dublinu

Chodníček podél pláže, pohled na jih...

Tohle prosím pěkně máme přímo před domem, přes silnici. Kuchyně s výhledem na moře :) Dámy a pánové, kdo z vás to má?

Den druhý, večer. Den třetí, odpoledne. Včera jsme byli poprvé ve škole. Nástup v 8:45; hned na recepci slečna konstatovala že jsme tu poprvé a zavedla nás do místnosti s příznačným číslem 13. Tam se nacházelo asi 15 židlí podél stěn celé místnosti (spíš místnůstky) v čele s tabulí.Zatímco se průběžně trousili další účastníci, nás sympatická paní, jejíž jméno jsem (samozřejmě) zapomněl (možná Nadine), seznámila s tím jak to funguje ve škole, co nás čeká až domluví a tak vůbec... Tou dobou jsem si teprve že jsme tam s Lukášem jediní kluci.

Poté co domluvila nás totiž čekal rozřazovací test. Test je rozdělený na 4 části podle složitosti (beginner až prof...něco), každá s 25 otázkami. U každé otázky čtyři možné odpovědi, z toho vždy jedna správná. V průběhu testu, na který jsme měli hodinu, si nás volaly další dvě paní/slečny se kterými následoval krátký rozhovor. Po testu a pohovoru jsme měli půl hodiny přestávku, během které se testy vyhodnotily a my mohli jít na svačinu. Po svačině jsem s překvapením zjistil, že z testu mám 79 bodů a že tímžpádem patřím do skupiny B2, upper-intermediate. Shodou náhod skoro to samé skóre měl i Lukáš. Když jsem se odpoledne podíval co to vlastně znamená, dost jsem se podivil.

Ale to už je půl dvanácté, takže honem na hodinu. Výuka tady probíhá ve dvou dvouhodinových blocích. Ráno od devíti do jedenácti se probírá gramatika a odpoledne je víc zaměřené na konverzaci. Naši výuku jsme tedy začali tou konverzační částí. Dostali jsme asi dvacet minut na rozkoukání, kdy po nás nikdo nic nechtěl. Ve skupině je nás asi sedm nebo osm, potkali jsme tu i naši spolubydlící Martinu, takže v naší skupině jsme tři češi. Pak maďar Ištván, pán lehce přes 40, francouzka Mariana (asi), belgičanka Dafne nebo Delfin, Brazilec Vladimir a němka Maria. Kromě Ištvána a nás jsou všichni studenti lehce přes 20.

Výuka žádným způsobem nepřipomíná výuku angličtiny u nás. Nevím čím to přesně je, jestli tím, že jsme na tom všichni zhruba stejně nebo tím že jsou všichni (včetně lektorů) nadšení, usměvaví a dobře naladěni. Nebo možná je to mnou, možná jsem za těch pár let změnil přístup když se mně někdo snaží něco naučit... Nevím. Ale faktem je, že mě výuka náramně baví a v podstatě si to užívám. Konec hodiny přišel ani nevím jak. Rychlý oběd - Double cheese 1/4 pounder (100% Irish beef) and chips. Už chápu proč jsou fast-foody tak oblíbené. V jednom takové jsme totiž byli a můžu říct že to byl ten nejlepší burger, jaký jsem dosud měl. Kam se hrabe Bitner McDonald, to se nedá srovnávat! Ani vyfotit jsem to nestačil...

Na odpoledne tu bývají pro studenty nachystány volnočasové aktivity. Výlety, společenské akce a tak. Hned včera to byl výlet do Dublinu. Vyšlo krásné počasí a tak jsme vyrazili. Podél pobřeží přes Dublin až do Greystones jezdí v pravidelných intervalech něco mezi vlakem a nadzemním metrem; DART se tomu říká. Tak jsme si koupili zpáteční lístek na Tara street za 4.50€ a vyrazili. Dublin je krásné město, procházkou jsme si prošli centrem, kde jsme si dali rozchod, s tím že dívčí část vyrazila shopping. No a co jsme dělali my dva? Hádejte...

A potom samozřejmě...

Upřímně doufám že jsem si nevystřílel všechnu munici a že přijde ještě něco zajímavého... Dnešní škola mi jen potvrdila dojmy ze včera. Všichni jsou tu příjemní a milí, když něco nevím, tak mi to rovnou neřeknou, ale pomůžou mi k tomu abych si na to přišel sám. Když doopravdy nevím, tak mě v tom nijak nekoupou... Zkrátka mě to baví. No a na dnešní večer jsme se přihlásili na Board games evening, tak uvidíme :)

Den druhý, ráno

Tak. Jsem tady, po snídani a za deset minut vyrážím po několika letech poprvé do školy. Počasí se dneska trochu umoudřilo a dokonce svítí sluníčko. Ale od začátku...

Cesta na letiště proběhla hladce. Tedy kromě chvíle nervozity, když se autobus zastavil před Rudnou a my měli výhled na kolonu aut, která se nehýbala. Řidič se po chvíli čekání otočil a na Zličín jsme dojeli "po starý". Na letišti jsme si chvilku počkali a když se rozsvítil nápis check-in, odevzdali jsme kufry a šli k McDonaldovi na svačinu. Kupodivu i na letišti stojí cheeseburger dvacku. Pak jsme prošli do bezcelního prostoru, kde jsme si nic nekoupili, s hlášením "gate open" jsme se šli nechat prohledat a po další víc než hodině konečně nastoupit na letadlo.

Na palubě nás uvítaly usměvavé letušky v zeleném, které vší silou podrývaly mou důvěru ve své znalosti angličtiny. Rozuměl jsem jim totiž akorát "hello". A vlastně ještě jednou, to když mi jedna z nich přišla vynadat že v letadle se fotit za žádných okolností nesmí, že si můžu fotit jenom z okna. A pak už jen trocha rámusu, žaludek zaprotestoval a - euforie z malinkatých domečků a silniček pod námi. Potom jsme vystoupali nad mraky a bylo po výhledu, což se nám počasí snažilo vynahradit lehkými turbulencemi - dost na to abych zavzpomínal na pouťové atrakce, ale málo na to abych znervózněl. S výhledem na mraky jsme doletěli až nad Irsko a že bychom mohli přistávat jsem zjistil až pohledem na hodinky (které jsem si několikrát nastavoval na irský čas; napotřetí se povedlo).

Irsko nás uvítalo tím pravým irským počasím... Ale to nemohlo zkazit naše nadšení z toho že jsme zvládli svůj první let letadlem! Po půlhodině čekání na kufr a krosnu moje nadšení bleskově zkrotil pán v uniformě, který se po mně vrhnul těsně před nápisem Exit. Měl zákeřnou otázku odkud jsem a pak ještě jednu - jestli vezu nějaké cigarety. Na oba dotazy jsem znal správnou odpověď a tak jsme konečně opustili letištní halu a vykročili do Irska.

Venku jsme utrpěli první kulturní šok... Irové opravdu jezdí VLEVO! Já to vím, věděl jsem to i před naším příjezdem, ale tohle se asi musí vidět naživo, teprve pak si to člověk opravdu uvědomí. Pravidelně mě dneska lekali řidiči, kteří si v autě četli, spali a jedli - dokonce jsme potkali spoustu aut bez řidiče!

Po opuštění letiště nás čekal první úkol: dostat se do školy. Takže najít správný autobus (Aircoach jedoucí do Greenstones), koupit si "one ticket to Bray, please" a samozřejmě ve vhodnou chvíli i vystoupit. Když jsme vystoupili, Lukáš s elegancí sobě vlastní zavolal "Irene" a oznámil že jsme přijeli a že za dvacet minut budeme u "Neptune House", kde bydlíme.

Ubytování je skvělé. Čekal jsem něco jako studentské koleje, ale ty se místnímu "students apartment" nemůžou rovnat. Vybavená kuchyně, pračka a sušička, obýváček s úžasnými válecími křesly a gaučem, internety, pokoj sice malý, ale zato s vlastní koupelnou, zkrátka spokojenost. Mimochodem, druhé dva pokoje obývají dvě holky - Anna, studentka odněkud od Milána a Martina, veterinářka z Moravy.

K večeři gulášovka z pytlíku, u které jsme se nenápadně zeptali co mají holky v plánu a pak už nic nebránilo tomu nejdůležitějšímu... Guinness! Čili jsme se šli projít po Brayi a při té příležitosti najít "typical irish pub". To se záhy povedlo (byť hlavně Anna vypadala že by to už už otočila domů) a na stole tak mohla přistát první sklenice tmavého a dosti hutného piva. Pochopitelně nezůstali u jednoho, jsme češi, že, takže jsme vyzkoušeli i Beamish ("stout" stejně jako Guinness).

Tou dobou už barman dávno věděl že jsme cizinci a že jsme na jazykovém pobytu a tak při objednávkách následovaly lekce angličtiny, konkrétně výslovnost. Já si natrénoval jak se správně říká "a pint of beer" a další u stolu trénovali jak se správně čte název piva Smithwick's. Smithwick není vůbec špatný a tak jsme si dali na dobrou noc ještě jeden navíc. Najít apartmán je jednoduché i v noci a po čtyřech pintách piva, koneckonců stačí dojít k moři a zahnout doprava. Takže jsme šli spát před půlnocí.

Ráno jsme vstali, já jsem posnídal buchty, které mi maminka nabalila do ranečku... Tedy vlastně štrůdl, který jsem dostal do kufru a poprvé po deseti letech hurá do školy!